Den 10 - pondělí
První náš pohled patřil našemu autu na ulici – bylo tam. Pak jsme se nasnídali v hotelové restauraci a pokud večeře uměli stejně dobře jako snídaně, mohla být večeře velmi příjemným zážitkem.
Na výjezdu ze Skopje se nám při čekání na červené začaly na auto věšet žebravé děti. Obával jsem se, že když jim nic nedáme, tak nám při zelené způsobí nějakou škodu na autě. U semaforu jsem neviděl žádnou kameru, ani policista nebyl v dohledu, a v momentě, kdy děti trochu ustoupily a čekaly na naší reakci jsem Šárce řekl: „Jeď“ a statečně jsme ujeli. Makedonie, Moldavsko, kde už jsme byli a Kosovo, kam jedeme, jsou nejchudší země Evropy.
Na kosovskou hranici je to ze Skopje jen kousek a silnice opět šplhá do kopců. Po levé ruce máme planinu Šar s nejvyššími vrcholy kolem dvou tisíc pětiset metrů. Kopce po pravé ruce mají od jednoho do jednohotisíce šestiset metrů.
Na hraničním přechodu Elez Han zastavujeme jako třetí auto. Vystupuji a jdu zařídit do stánku místní povinné ručení. Než se Šárka dostala k okénku pohraničníků, byl jsem zpátky.
Cestou na Prištinu po chvíli klesáme z hor a projíždíme chudým krajem plným automobilových vrakovišť. Odhaduji, že půjde o zbytky aut odcizených po celé Evropě. Také občas míjíme domy poškozené za válečných operací a dosud neopravené. Máme možnost uvědomit si, jak blízko od nás bylo bojiště v nedávném Srbsko-kosovském konfliktu.
Auta kolem jsou plná snědých mladých mužů a máme o sebe trochu obavy. U Uroševace jsme najeli na novou dálnici. Podle dopravních značek se zde zřejmě v budoucnu bude i vybírat mýtné, zatím je použití dálnice zdarma. Míjíme Prištinu a před námi se začíná zvedat další pohoří – Koprivnik. Jeho nejvyšší vrcholy úspěšně atakují hranici dvou a půl tisíc metrů nad mořem. Čím dál víc to vypadá jako nepřekonatelná hradba. Před městem Peč se dostáváme na silnici v přestavbě. Kličkujeme mezi dírami. Město Peč hodně utrpělo za srbských útoků, většina škod však již byla napravena. Míjíme stanoviště KFOR a dostáváme se do Kaňonu Rugova. Silnice je svírána strmě se zvedajícími svahy, přeskakuje po mostcích z jednoho na druhý břeh říčky Lumbardhi i Pejes a občas musí být vedena skalním tunelem, aby se do úzkého kaňonu vešla. Fantastická podívaná. Jen přemýšlím, jestli na konci kaňonu bude hraniční přechod do Černé Hory Kučiště, který je uzavřen, nebo Kula, který je jako jediný mezi oběma státy otevřený. Zastavili jsme u nádherného vodopádu a zeptali se u stánku s turistickými suvenýry. Samozřejmě, že jedeme na Kučiště. Otáčíme a vracíme se fantastickou scenérií kaňonu do Peče. Projíždíme městem a vůbec nemáme chuť se zde zastavit. Ovšem příroda, kterou Kosovo zatím skrývá, si zaslouží shlédnout.
Trefili jsme se na správnou silnici a z výšky pět set metrů začínáme mnoha serpentinami stoupat do výšky tisíc čtyřistapadesát metrů, v které silnice překonává státní hranici. Jsme na cestě sami. Za jednou serpentinou brzdíme, abychom nepřejeli želvu, pomalu přecházející přes cestu. O několik serpentýn dále se ocitáme uprostřed stáda krav. Zastavujeme a čekáme, až projdou kolem.
Odbavení trvá jen chvilku a vjíždíme do Černé Hory. Stoupáme dále a dostáváme se ještě výše, než je vrchol Sněžky – v nejvyšším místě se ocitáme v 1830 metrech. A pak už silnice klesá. Projíždíme liduprázdnou krajinou plnou lesů. U Rožaje najíždíme na širší silnici a hornatou krajinou podél řeky Ibar se dostáváme na srbskou hranici. Po stránce formální bychom měli mít vše v pořádku, přijíždíme z Černé Hory. Byli jsme ale varováni před liknavostí a pomalostí srbských celníků, které je k činnosti nutné motivovat kartonem cigaret. My sebou žádné úplatky nevezeme a i bez nich je odbavení poměrně rychlé. Jsme toho dne již ve čtvrtém státě a máme za sebou třetí státní hranice.
Pohoří, kterým právě projíždíme, se pro změnu jmenuje Pešter. Po silnici se pohybuje mnoho aut z produkce bývalé Jugoslávie. Z oblastí, kde jsou stále evidentní válečná poškození, se dostáváme do oblastí boji nezasaženými. Hornatým krajem se trmácíme poměrně dlouho, až za Kragujevacem najíždíme na dálnici. Dálniční mýto se tu platí u mýtných bran kartou, eury nebo místními dináry.
Ve Velike Plane jsme sjeli z dálnice a dojeli do vesničky Krnjevo, našeho dnešního cíle. Projíždíme ulici, kde by ubytovací zařízení mělo stát, sem a tam, ale náš cíl nenacházíme. Zeptal jsem se u benzinové pumpy. Pumpař bohužel nemluví ani anglicky, ani německy, ani rusky, ale ochota mu nechybí. Vzpomněl jsem si, jak jsem v nějakých pamětech z první světové války četl, že Srbové vnímali vojáky české národnosti lépe, než Rakušany, mimo jiné proto, že se mohli domluvit příbuznými slovanskými jazyky. Zkusil jsem tedy ještě češtinu a česko-srbsky jsme se domluvili. Hledáme motel na dálniční odpočívce. Dostal jsem vysvětlení, jak se k němu dostanu odsud z vesnice a za chvíli parkujeme před plotem, za kterým je náš cíl a vedle stojí i restaurace. Prošli jsme dvířky v plotě, ubytovali se a zašli si do velmi pěkné restaurace. Byla to dřevěná stavba a k takovým máme my, z dřevěného domu, blízko.
Dostalo se nám jedinečného kulinářského zážitku. Vrchní nám nedal do ruky jídelní lístek, ale na vše se vyptal. Jaké maso, jak připravit, jaký salát, jak nakrájet, jaké víno, bílé, červené, místní?
Objednávku jsme tvořili v angličtině a musel jsem si vzpomenout na slova, která jsem snad nikdy ani neznal. Měli jsme ražniči, já z vepřového, Šárka z kuřecího masa, jednotlivé kousky zabalené v šunce, aby se maso na grilu příliš nevysušilo, k tomu jsme měli každý trochu jiný salát, pečínek chleba čerstvě upečený a lahev bílého místního vína.
Krásně jsme si pochutnali. Pokud by toto měl být vrchol dne, pak to stálo za to.
Pro lepší spánek u dálnice jsme si na pokoji dopřáli ještě jednu lahev vína. Měli jsme okna opačným směrem a celou noc byl z této strany klid.