Den 12 - středa
Po snídani jsme se začali vracet jižním směrem. Minuli jsme Bošut a za ním překročili hranici Bosny a Hercegoviny. Po čase se kolem zase začaly objevovat domy poškozené za občanské války a hřbitovy obětí bojů.
Krajina v Bosně a Hercegovině je hornatá. Směrové tabule ukazují směr k cílům, jejichž jména plnila v minulosti časy zpravodajských relací – Slavonski Brod, Banja Luka, Srebrenica. Nespěcháme, kocháme se krajinou. Už jsme si zvykli na mešity, které jsou na Balkáně běžné.
Sarajevem projíždíme v silném provozu, takže máme mnoho času se rozhlížet. Na velkém množství domů jsou stále patrné následky obléhání a ostřelování města Srby. Nejčastěji jsou to stopy po kulkách v omítce. Vysoké panelové domy mají některé panely dozděné cihlami – to bylo místo zásahu dělostřeleckého granátu. Uvědomujeme si, jakými hrůzami muselo místní civilní obyvatelstvo projít. Padá na nás tísnivá nálada. Motáme se úzkými uličkami centra a nedaří se nám najít místo k parkování. Až při několikátém průjezdu nacházím v jednosměrné ulici místo v řadě aut. Zaparkovali jsme. O kus dál byl parkovací automat. Místní měnu, konvertibilní marky, přirozeně ještě nemáme. Vkládám do štěrbiny kartu. Nic se neděje. Strkám jí ještě hlouběji, asi nemá kontakt. A ve chvíli, kdy zůstává uvězněna v automatu, uvědomuji si, že ta štěrbina je pro placení bankovkami. Jsem to já ale debil. Pokouším se dovolat na nouzová čísla uvedená na automatu. Na obou slyším jen vyzváněcí tón. Šárka je naštěstí v obdobných situacích akční. Volá do Prahy a zjišťuje telefonní číslo na hot-line banky. Voláme do banky, kartu blokujeme a současně žádám o vydání nové. Ve chvíli, kdy mě hlas na druhé straně ujistil, že moje karta je v tuto chvíli již jen bezcenný kousek plastu, odcházíme a dopouštíme se dopravního přestupku – nemáme zaplaceno.
Do hostelu se stylovým jménem Franz Ferdinand jsme došli po svých. Jsme trochu překvapeni, v hostelu jsme ještě nebydleli. Náš pokoj je ovšem pouze náš, s nikým se o něj nedělíme, má vlastní koupelnu, a dokonce se našel i klíč od dveří. Podle recepčního není třeba, ale my jsme tak prostě zvyklí.
Oproti hostelu se tyčí katedrála Srdce Kristova. O kus dál za rohem jdeme kolem Ferhadovy mešity. Množství mešit nás ohromuje.
Naším hlavním cílem je ale místo významné i pro naší historii. Nábřeží řeky Miljacka, roh u muzea proti Latinskému mostu. Tady Gavrilo Princip zastřelil 28.června 1914 následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d‘Este a jeho manželku Žofii Chotkovou. Jako historické osobnosti jsou nám následník trůnu s chotí poměrně blízcí. Jednou do roka na zámku Konopiště, kam to máme z domova kousek, procházíme prohlídkový okruh jejich soukromým bytem. Je tam vše tak, jak to opustili a jak to následně po vzniku Československa musely opustit i jejich děti. Jsou tam vystaveny i šaty Žofie Chotkové, které měla v okamžiku atentátu na sobě.
Na ulici je zaparkována replika auta, v kterém následník trůnu s chotí v onen osudný den jeli. Ve výlohách muzea se díváme na fotografie a informace o atentátu. A v ten okamžik si uvědomujeme, že právě dnes je 28.června. Dnes je to od atentátu přesně 103 let.
Přešli jsme Latinský most, který se dlouhou dobu jmenoval po Gavrilo Principovi, a na druhém břehu si zašli do zahradní restaurace. Trochu zvláštní bylo, že u stolů seděli výhradně pouze muži nebo pouze ženy. My jsme jako pár byli výjimkou. Vyzkoušeli jsme místní pivo – Sarajevsko. Ještě chvíli jsme se procházeli po městě a blízko Katedrály Kristova srdce jsme si zašli do restaurace na večeři.
Měl jsem špatné svědomí z nezaplaceného parkovného, po večeři jsme tedy zašli k autu. Nebyl na něm ani lístek za stěračem, ani botička na kole, zatím tedy všechno bylo v pořádku. Naházel jsem do parkovacího automatu všechny mince. Stačilo to ráno do půl osmé. Odjezd jsme plánovali tak o hodinu později, ale víc drobných už nebylo.
Noc v Sarajevu byla klidná, přestože jsme byli úplně v centru. Šárka tvrdí opak, když se prý podnapilí sousedé z okolních pokojů vraceli domů, hlučeli a padali po chodbě.