Den 3 - pondělí
Ráno jsme posnídali na venkovní terase hotelové jídelny. Kilometrů nás dnes čekalo jen málo přes čtyři sta, ale za to po venkovských silnicích, žádné dálnice.
Mraky byly tytam. Projížděli jsme rumunskými vesnicemi, předjížděli vozíky. V jedné vesnici byly nuzné domky vystřídány velkými novými domy podobajícími se zámkům – rumunské podnikatelské baroko.
Odbavení na moldavské hranici bylo obdobné tomu na rumunských hranicích. Před opuštěním hraničního přechodu jsme se ještě zastavili v kanceláři a zakoupili místní silniční vinětu. A byli jsme v jedné z nejchudších zemí Evropy. Krajina je hornatá, vesnice chudé. I kvalita silnice se zhoršila. Vozíků tažených hospodářskými zvířaty přibylo.
Slunce svítilo a udělalo se léto. Užívali jsme si funkční klimatizaci v autě a vzpomínali na loňská utrpení.
Dojeli jsme do Kišiněva a snažili se najít hotel. Ale i když byl název ulice správně, hotel ani jeho popisné číslo nebyl k nalezení. Projeli jsme ulici několikrát. Pak jsme to vzdali a Šárka se zašla zeptat do nedaleké restaurace. Problém byl v tom, že náš hotel nebyl přímo v Kišiněvě, ale ve Stauceni na předměstí. I tam jsme ulici našli, ale chvíli jezdili a vyptávali se, než jsme zastavili před hotelem.
Byla to moderní stavba a vedle bylo staveniště dalšího domu. Mezi oběma domy byl minimální odstup, ne více než dva metry. Na pokoji jsme z okna koukali přímo do cihlové stěny sousedního domu.
Ubytování bylo bez snídaně, pamatovali jsme na to při nákupu palubních zásob. Kávu bylo možné si v recepci koupit. Ubytovali jsme se a zašli jsme na recepci nechat si doporučit nějakou místní restauraci. Recepční, manžel majitelky nám vysvětlil, že restaurace je daleko, ale domluvili jsme se, že nás do ní svým autem doveze. Jak slíbil, tak i učinil a s vrchním v restauraci se domluvil, že mu vrchní zavolá, až bude čas odvézt nás zase do hotelu.
Restaurace byla stylová vesnická, dobově zařízená a byli jsme jedinými hosty. Kdo ví, možná i otevřeli speciálně kvůli nám. Ochutnali jsme několik džbánků moldavského vína, které zajímavě chutnalo a stoupalo do hlavy. I večeře byla chutná a vydařená, přestože domluva nebyla jednoduchá. Vydrželi jsme do tmy, pak přišlo na placení a vrchní nám zavolal náš „taxík“. Pan hoteliér přijel s pětiletým vnukem na klíně. Vnouček točil volantem a pán řadil a šlapal pedály.
Usnuli jsme ani nevím jak.