Den 4 - úterý
Na pokoj jsem donesl z recepce kávu a nasnídali jsme se. S recepčním jsme pohovořili o dalším plánu naší cesty. Říkal, že je to jednoduché – po mezinárodní silnici E581 na Tiraspol a dál na Ukrajinu. Vysvětloval jsem mu, že podle našeho ministerstva zahraničí bych se měl Tiraspolu a celému Podněstří vyhnout. „A co by se Vám tam jako turistům mělo stát? Vždyť jen projíždíte“, namítal. Zdálo se, že průjezd Podněstřím nebude nijak problematický, nicméně to naše rozhodnutí Podněstří objet nezvrátilo.
Ovšem naše navigace byla pevně rozhodnuta do Podněstří zavítat. Ale časem jsme jí oklamali a vymotali se na tu správnou cestu, která nás na ukrajinskou hranici vedla výlučně po území Moldávie. Nešlo o mezinárodní silnici a její kvalita byla místy tragická. Střídaly se úseky čerstvě zrekonstruované s úseky záplatovanými a úseky, kde vyloženě byla díra na díře a kde vznikl výrok: „Na každou díru jiná finta“. Některou bylo možné objet zleva protisměrem, jinou zprava nebo zleva polem, některá se vešla mezi kola a do některé bylo nutno se pomalinku a opatrně spustit a projet jí. Úseky se střídaly, aniž by někde byla dopravní značka, upozorňující na to, že zničehonic kvalitní povrch vystřídá tankodrom.
Zastavili jsme u jedné venkovské benzinové pumpy kvůli toaletě. Šárka zašla do budovy stanice, ale tam jí vyhnali. Toaleta byla dřevěná kadibudka v poli, s dírou v zemi uprostřed. K umytí rukou sloužilo vědro s vodou, ve které plavaly larvy komárů a mýdlo bylo v síťce.
Výstupní hraniční přechod z Moldavska je v Palance. Na odbavení jsme tu byli sami, přesto trvalo celou hodinu. Nejdříve jsme čekali, než se nám někdo začne věnovat, a pak jsme byli důkladně kontrolováni, včetně VIN kódu auta. Po odbavení jsme vyjeli z prostoru celnice a marně vyhlíželi ukrajinskou stranu hranice. Byli jsme totiž stále v Moldavsku. Je tu jedna geografická zvláštnost. Moldavská silnice R52 ústí do mezinárodní silnice E87. Ta vede několik kilometrů z Ukrajiny do Ukrajiny po moldavském území a na tomto úseku z ní nejde odbočit nikam jinam než do Palanky a je tedy de facto jakoby ukrajinským územím.
Ukrajinských pohraničníků a celníků jsme se dočkali až po několika kilometrech u řeky Dněstr. Bylo zde znát, že Ukrajina je zapletena do konfliktu s Ruskem. Přecházeli zde vojáci se samopaly. I zde nám odbavení zabralo skoro hodinu. Bez soudního překladu plné moci k užívání vozidla bychom do Ukrajiny nebyli vpuštěni.
Pár kilometrů se mezinárodní silnice klikatí podél břehů Dněstru a podle kvality povrchu by nikdo neodhadoval, že jde o mezinárodní silnici. Po mostě jsme přejeli Dněstr a vjeli do prvního ukrajinského města – Majaky. Na náměstí jsme zaparkovali, vybrali si z bankomatu místní hřivny a do občerstvení s nadpisem Noční klub zašli na jídlo. Vzali jsme si jen něco do ruky na ven, já si vybral párek zapečený v těstě. Nad pultem jich viselo několik a vedle nich velká mucholapka. Poobědvali jsme venku.
Do Oděsy už to bylo odsud jenom kousek – kolem čtyřiceti kilometrů. Strefili jsme se do hustého provozu, ale možná je v Oděse dopravní špička pořád. Našli jsme hotel, parkoviště před ním bylo obsazené. Postavil jsem naše auto o kus dál na chodník a šli jsme zjistit, co a jak.
Ochotný pikolík ihned zajistil přesun jednoho taxíku z hotelového parkoviště a mě stačilo jen kousek couvnout. Úplně jednoduché to nebylo, dalo by se to přirovnat k couvání v pražské dopravní špičce po magistrále od muzea ke Smetanovu divadlu.
Pikolík ještě přidal radu, abychom si na noc z auta sundali poznávací značky a uložili je na recepci. Turistům tu prý poznávací značky přes noc běžně kradou místní gangy a pak přes den volají do hotelu a žádají o výkupné.
Hotel vypadal luxusně, ubytovali jsme se v částečně podkrovním pokoji a raději zkontrolovali toaletu. Byla taková, na jakou jsme zvyklí.
Natáhli jsme se na postel a vydechli si. Trvalo to jen chvilku, ale venku se mezitím zatáhlo, do střechy začal bubnovat déšť a objevilo se i pár blesků. Na koupání to dnes nevypadá.
V ustávajícím deštíku jsme vyšli z hotelu a zamířili směrem, kde podle map v mobilu měla být pláž. Šli jsme asi půlhodiny, když jsme došli ke schodišti, vedoucímu k pláži. Před námi už bylo Černé Moře a sluníčko znovu vyšlo. Pláže byly slušně obsazené a můj nápad netahat se v baťohu s plavkami a ručníky se teď ukázal jako málo prozíravý. Dále před námi po pláži bylo delfinárium, zakoupil jsem lístky na představení a měli jsme asi hodinu a půl času. Pojedli a popili jsme ve stánku s občerstvením, prochodili okolí a Šárka na chvíli vlezla do moře alespoň v prádle.
Představení v delfináriu bylo silným zážitkem. V programu vystupovali nejen delfíni se svými cvičitelkami, ale i tuleni a lvoun. Vše bylo velmi efektní.
Po představení jsme se vrátili do hotelu, cestou jsme ještě zavítali do místního Lunaparku, ale většina stánků a atrakcí už zavírala. Pikolík nám pomohl sundat z auta tabulky s poznávacími značkami a šli jsme spát.