Den 9 - neděle
Thassos byl místem, kde by jistě stálo za to zůstat třeba i dva dny, ale my jsme po bohaté snídani pokračovali dál. Přejezd na trajekt byl krátký. Po všech těch našich plavbách s autem už jsme byli ostřílení kozáci, ale tady jsme se přeci jen setkali s novinkou – do trajektu bylo nutné nacouvat. Asistenti na obou stranách, každý trochu jinak, ukazovali, že mám ještě jet, parkovací čidla hulákala jako o život, a i podle zadní kamery jsme byli od auta za námi jen milimetry. Kupodivu se manévr povedl bez odřenin. Vyšli jsme na palubu, koupili si pití a rozhlíželi se kolem. Opět kolem nás kroužili racci a v letu si od cestujících brali kukuřičné čipsy. Několik jich od našich sousedů dostala i Šárka a úspěšně pár racků obdarovala. Plavba trvala tímto směrem déle. Po vylodění se proplátáme klikatými úzkými uličkami Kavaly a po chvíli najíždíme na dálnici, ze které kousek před Soluní sjíždíme na sever. Před námi se zdvihá horský hřeben. Jmenuje Nidže z makedonské strany a Voras z řecké. Dosahuje výšky až osmnácti set metrů nad mořem. Tak vysoko nestoupáme, projíždíme údolím řeky Vardar.
Za Jevgelijí přejíždíme hranici do Makedonie. Z Řecka sem vede kvalitní silnice, v prostředním dělícím pásu kvetly květiny. V Makedonii je mezinárodní silnice užší, dvoupruhá. Podle dopravních značek je třeba uhnout na krajnici a umožnit předjíždění protijedoucím autům. Platí to samozřejmě pro oba směry a rychle si zvykáme předjíždět, i když jede auto proti. Přejezdem do Makedonie jsme se ocitli na území bývalé Jugoslávie. Navštívíme celkem sedm zemí, které vznikly jejím rozpadem na začátku devadesátých let.
Hory zvolna mizí a v jednu chvíli ze silnice zahlédneme rozsáhlé vykopávky. Odbočili jsme a zaparkovali u ruin antického města Stobi. Chvíli jsme bojovali s paní pokladní ohledně vstupného – místní peníze ještě nebylo kde vybrat a karty zde nepřijímají. Mohli bychom zaplatit eury – vytahuji další ze svých padesátieurových bankovek a pokladní vrtí hlavou – tolik peněz na vrácení nemá. Pokrčil jsem rameny a měli jsme se k odchodu. V tu chvíli nás paní pokladní zavolala zpět s tím, že již dostatek eur na vrácení našla. Mohli jsme jít na prohlídku. Slunce pražilo, bylo kolem pětatřiceti stupňů.
Nálezy ve Stobi pocházejí z časů makedonského království a Římské říše. Zaujal nás amfiteátr, kde jsou na sedadlech vyryta jména rodin, kterým místa patřila. Později byl amfiteátr přeměněn na gladiátorský ring. Stále probíhají práce na konzervaci baziliky s baptisteriem. Tam byla odkryta téměř nedotčená mozaiková podlaha s motivem páva. Tento motiv je i velkým symbolem Makedonie a objevuje se například na mincích a bankovkách místní měny. Viděli jsme i veřejné lázně, Theodosiův palác a zbytky dalších staveb, ale celý areál se nám pro přílišné vedro projít nepovedlo. Pot z nás jen lil.
Ve stánku vedle pokladny jsme si ještě doplnili tekutina a vydali se dál směrem Skopje.
Projížděli jsme rozpáleným městem, které bylo z velké části zničeno při zemětřesení v roce 1963. Stát zůstaly bez většího poškození starobylé turecké stavby, většina modernějších budov byla rozbořena. Od té doby proběhla obnova města s cílem učinit jej jakousi vitrínou Makedonie.
Navigace nás vehnala do uliček v oblasti, obývané zejména muslimy. Dojeli jsme na malé náměstíčko na okraji několika bloků malých ošuntělých domů, kde stály napolo rozebrané autovraky značky Koral a hlas navigace řekl: „Dojeli jste do cíle“. Byly jsme poněkud zaskočeni.
Hotel byl jen o kousek dál a cestou k němu nás k našemu překvapení nikdo nepřepadl ani neokradl. Byl moderní a velmi pěkně zařízen. Měli jsme poměrně velký apartmán s kuchyňským koutem a velikou postelí s nebesy. Recepční nám nabídla parkování v zákazu zastavení přímo pod okny pokoje, jeví-li se nám parkoviště málo bezpečné. Jevilo.
Na pokoji jsme měli i prostřeno k večeři a jídelní lístek hotelové restaurace. Chvíli jsme si odpočinuli a rozhodli se podniknout procházku po městě. Na večeři se vrátíme do hotelu.
Vypravili jsme se po nábřeží Vardaru. Po městě je umístěno neuvěřitelné množství soch – například Alexandr Veliký, Cyril a Metoděj, nebo celá galerie soch umělců na mostě umělců. V korytě řeky v centru jsou umístěny dvě restaurace v podobě replik starých plachetnic. Došli jsme k náměstí Makedonie, které je nejvýznamnější a největší náměstí ve městě. Je na něm veliká kašna s krátkým opakujícím se programem, kdy trysky stříkají s různou intenzitou. Odsud jsme zabočili na Kamenný most z patnáctého století a přešli po něm do Starého města. To se zde jmenuje Starý Bazar a je zde skutečně veliký orientální bazar. Tady má návštěvník možnost uvědomit si úžasný kontrast mezi směsicí východní a západní kultury.
U jedné z restaurací jsme se usadili na zahrádce a objednali si místní pivo. Šárka si přála také zeleninový salát, já si k jídlu nedal nic, těšil jsem se do hotelu na večeři. Číšník byl totálně opilý, vesele se usmíval a nosil co ho napadlo kam ho napadlo. Šárka dostala salát, který si neobjednala, ale paní vedle u stolu reklamovala totéž. Stačilo si saláty prohodit a bylo to v pořádku. Mě napoprvé přinesl pivo ve sklenici, která neodpovídala pivu, které jsem si objednal. Napodruhé to dopadlo obdobně. Zaplatili jsme. Na účtu byly jiné položky, ale celková částka byla nižší, než jsem očekával.
Občerstveni jsme došli ještě k vzácné mešitě Mustafa Paši a podél staré pevnosti Kale, postavené za dob Byzantské říše v 6.století, jsme se vraceli do centra. Pozorovali jsme smečky toulavých psů.
Mimo soch bylo po centru hodně stánků a naprostá většina z nich byla s knihami. Přes náměstí Makedonie jsme se ještě podívali ke stavbě vítězného oblouku. Nedaleko je i muzeum matky Terezy, která se ve městě narodila a je tu na ní mnoho upomínek. Kolem sedmé večerní hodiny se z amplionů rozezněly tóny vážné hudby.
Vrátili jsme se do hotelu a těšili se na večeři. Dveře hotelové restaurace nešly otevřít a tehdy si recepční uvědomila, že v neděli vůbec nemá restaurace otevřeno. Ušlí a s bolavýma nohama jsme se ještě tedy přesunuli do nedaleké restaurace na břehu Vardaru a výborně povečeřeli a ochutnali makedonské víno.