Den 6 - čtvrtek
Do rána déšť ustal, mraky zmizely. Jen foukat nepřestávalo. Cestou na snídani jsme potkali číšníka. Přicházel zvenku a vítr mu rval dveře z ruky. Poznamenal jen, že je trochu „windy“ (větrno). Byl to družný člověk, s každým z hostů na sídani se pouštěl do rozhovoru. Snídaně byla typická anglická – vejce, smažená slanina , toasty, klobásy, smažené žampiony. Nic lehkého ani dietního.
Ostrov Man má v rámci Spojeného království zvláštní status. Má určitou míru autonomie, vlastní parlament Tynwald, mimochodem nejstarší na světě – založený již v roce 979. Mimo anglických liber tam platí i vlastní měna, manská libra. Přepočet anglické a britské libry je 1:1. Další zajímavostí je i to, že ostrov Man není součástí Evropské Unie. Od roku 2019 po vystoupení Velké Británie z EU to už ale zajímavost nebude.
Zkontrolovali jsme si poštu v mobilech. Vozíme sebou dva mobilní telefony celkem se čtyřmi SIM kartami celkem od třech českých operátorů. Dva operátoři brali Man za součást Evropské unie a účtovali hovory jako doma v Čechách, třetí operátor aplikoval na Man již roaming za mimoevropské vysoké ceny.
Po snídani jsme ve větru vyrazili po trati Tourist trophy směrem k St. Johns. Zatáčky byly osazeny dopravními značkami, které ukazovaly číslo zatáčky a její tvar. Nebezpečné překážky jako sloupy a rohy budov a plotů byly obaleny materiály, tlumícími případná náraz. Každý rok je závod bohužel poznamenán tragickou havárií některého z jezdců. Na některých místech ještě probíhala demontáž tribun pro diváky a plošin pro televizní kamery.
V St.Johns jsme trať Tourist trophy opustli a dojeli do městečka Peel. Na samém pobřeží tam stojí zřícenina hradu stejného jména. Zaparkovali jsme na parkovišti přímo před hradem. Mezi parkovištěm a hradem ještě byla malá zátoka. Pobřeží bylo bičované velkými vlnami. Pro nás suchozemce to byla fascinující podívaná. Obešli jsme po pobřeží hrad. Z dálky jsme viděli, jak vodní tříšť z vln, narážejících do pobřežních skal, vystupuje do výšek až nad naše auto na parkovišti.
Prošli jsme se ještě k majáku a v blízkém stánku s občerstvením posvačili bagetu s krevetami. Po návratu na parkoviště nás překvapila sůl, usazená na oknech a karoserii auta. Z dálky auto vypadalo jako po sněhovým popraškem. I jako chodci jsme prošli příbojem a měli sůl usazenou na brýlích. Opláchli jsme je rezervní kapalinou do ostřikovačů, abychom nepoškrábali skla.
Vrátili jsme se k St.Johns a pokračovalo kolem ostrova po trati Tourist trophy. Na volné silnici jsme si vyzkoušeli další místní zvláštnost – absenci rychlostního limitu při jízdě mimo obec. Na severu ostrova byla hlavní silnice uzavřena a museli jsme se odklonit od trasy závodu na vyznačenou objížďku. Za městečkem Ballure jsme se na trať závodu vrátili a začali stoupat do místních hor. Silnice zvolna stoupala a moře zabíralo stále více a více prostoru z odkrývajícího se výhledu. Přišel ale také čas pro krátkou zastávku. Prostoru pro zastavení v okolí silnice mnoho nebylo. Na prvním možném místě, kde vedle silnice byl velký vyasfaltovaný prostor, jsme zastavili. Bylo stále větrno. Silnici zde křižovaly koleje a vedle nás stála budova malé železniční zastávky. Šárka využila místní toaletu a já si během té chvilky všiml vyvěšené tabule s křídou psanými odjezdy vlaků. Jeden měl jet za deset minut. Proč se neprojet? Zašel jsem do pokladny, ale výpravčí a pokladník v jedné osobě mi vysvětlil, že s nákupem jízdenky je třeba ještě chvilku počkat. Je větrno a bude muset nejdříve ověřit na následující stanici, zda je provoz ještě možný. Naštěstí byl a já mohl zakoupit zpáteční jízdenku na nejvyšší horu ostrova Snaefell, tyčící se do výše 621 metrů nad mořem. U nás v Čechách by to byl bezvýznamný kopec, ale zde při srovnání s hladinou moře šlo skutečně o vysoký vrchol. V čas podle jízdního řádu se odkudsi zespodu na druhé straně silnice ozvalo usilovné cinkání a po chvilce se vynořil vůz historické tramvaje z roku 1895. Nastoupili jsme a vůz začal šplhat pomalu nahoru. Koleje obcházely horu kolem dokola, takže jsme po chvíli viděli hluboko pod námi nástupní stanici Bungalow a vedle naše odstavené auto. Tramvaj s námi vystoupala k restauraci pár metrů před vrcholem. Několik našich spolucestujících se pokusilo dojít těch asi třista metrů k samému vrcholu, ale vítr foukal tak silně, že to po chvilce vzdali. V klidu restaurace jsme se kochali výhledem a dopřáli trochu osvěžení. Šárka si dala presíčko a na jeho hladinku jí kakaem vysypali místní státní znak. Hluboko dole bylo možné zahlédnout další tramvaj, která pomalu stoupala z údolí. Přišla chvíle odjezdu. Stejně pomalu, jako předtím jela nahoru, se tramvaj spouštěla z kopce. Selhání brzd by mělo fatální následky. Ale vozy fungují stále perfektně.
Dalším cílem, kvůli kterému jsme opustili trať Tourist trophy, bylo důlní muzeum v Laxey. Hlavní atrakcí v něm je největší dosud funkční vodní kolo na světě. Vystoupali jsme po schodišti až na jeho vrcholek a pak si prohlédli areál muzea. Těžba skončila někdy ve třicátých létech minulého století a areál od té doby značně zpustl. Bylo skoro nepředstavitelné, že v areálu kdysi pracovaly stovky horníků.
Den ubíhal. Po pobřeží jsme pokračovali dál na jih. Projeli jsme hlavním městem Douglas. V městečku Ballasalla jsme v myčce u čerpací stanice zbavili auto nánosů soli. Minuli jsme místní letiště, kde je součástí areálu i malé letecké muzeum. Před ním stálo jedno letadlo, tak i přes milou Šárky nabídku, že si muzeum prohlédneme, jsme cestu kolem ostrova nepřerušili. V Port St. Mary jsme dosáhli nejjižnějšího bodu našeho okruhu a stočili se zpět na sever. Západní pobřeží je méně obydlené než východní. Prakticky žádné vesnice, hornatá krajina s pastvinami a lesy. V té pustině je občas možné zahlédnout zbytky zajateckých táborů z období druhé světové války. Většinou zbytky komínu a kuchyně naznačují, kde byli drženi němečtí váleční zajatci. V jednom místě jsme se rozhodli otočit, kousek se vrátit a odbočit na silničku k pobřeží. Na liduprázdné silnici ve mě zvítězila třicetiletá zažitá řidičská zkušenost a vyrazil jsem „po našem“ – po pravé straně silnice. A trvalo poměrně dlouho, než jsem si při setkání s prvním protijedoucím autem uvědomil, že něco není v pořádku. Stihnul jsem se vrátit na správnou stranu silnice. Tento zážitek ve mě zanechal velký dojem a během další cesty už se mi nic podobného nestalo.
U pobřeží jsme zastavili na okraji silnice a pořídili několik fotek. Protijedoucí auto u nás zastavilo a řidička zjišťovala, zda nemáme nějaký problém a nepotřebujeme pomoci. S tím se v našich krajích člověk často nesetká. Po pobřeží po malé silničce jsme dojeli opět do Peelu a tím ukončili okruh kolem ostrova.Dojeli jsme zpět do Douglasu do našeho ubytování a zašli na vycházku do okolí. V pubu jsme chvíli poseděli u piva a v čínské restauraci vedle si koupili večeři sebou do penzionu. Ostrovem Man a jeho obyvateli jsme byli nadšeni.